Můj druhý maraton se přiblížil

V roce 2015 jsem zdolal poprvé ve své kariéře maratonskou trať. Sedmého května se této výzvě postavím podruhé.

„Blížím se k „tužce“ dominantě Frankfurtu nad Mohanem, píše rok 2015, je příjemný podzimní den. Já, který ještě v roce 2014 nebyl běžcem se blížím k cíli. Sen mnoha se mi pomalu plní. Už mi schází do kongresové haly jen několik stovek metrů. Nejdelších sto metrů, které jsem do té doby zdolával. Nohy chtějí běžet, ale mozek je zásadně proti, jako by škodolibě našeptával: „Hochu tu poslední stovku nedáš“.
Jsem v cílové rovince, tisíce diváků v hledišti vítají každého borce. Jsem na pokraji sil, ale dokázal jsem to. Stal jsem se maratonským běžcem. Líbám podlahu, odcházím do koridoru pro hosty a emoce neznají hranic. Kdo to nezažil, nepochopí. I to je důvod, proč se po dvou letech vracím k této trati…

Od té chvíle uteklo mnoho vody, stalo se mnoho zásadních věcí v celosvětovém měřítku, v životě České republiky, v životě mé rodiny, ale i v mém osobním.

Frankfurt se stal mou úspěšnou minulostí. Správně se říká: „Dokud doznívají pocity, závodu, který jste absolvovali, nejste připraveni na další výzvu.“
Všechny ty prožitky z Německa se mi vracely poměrně dlouho. Okamžik, kdy jsem se mentálně od frankfurtského maratonu odpojil, mne osvobodil a naznačil, že je čas zdolávat další cíle.

Neusnul jsem na vavřínech, poctivě trénoval, posouval své výkony, Dávám běhu mnoho a mnohé mi tato sportovní disciplína vrací. Běhám jako absolutně „čistý“ sportovec, neuznávám jakékoliv podpůrné prostředky, v tomto ohledu jsem nekompromisní a netolerantní. Když se dočtu, že ten či onen běžec dopoval, neuznávám žádný jeho výkon, byť sahá hluboko do minulosti.

Facebook

„Běžím pod Chebským hradem, ukrajuji další kilometry z přípravné, zimní fáze. Je lehce pod nulou, jen takový slabý sněhový poprašek pod nohama. Absolutní svoboda, jsem šťastný a vážím si toho, že nemám omezení ze zdravotních důvodů.“

„Slyším ptáky, cítím ten jarní vánek, stromy kvetou, příroda se zabarvuje. Už jen měsíc zbývá do startu mého druhého maratonu. Cítím, že forma stoupá, mám i vysněný cílový čas. Už vím, že to není má priorita, ale přeci jen, když dám pod tři hodiny patnáct minut, budu to považovat za zázrak.
Zásadní bude tentokrát pocit, emoce, atmosféra, Vybral jsem si tentokrát Prahu. Důvodů je celá řada.
Krása místa, možnost pozvat své nejbližší, jedinečná divácká kulisa. Setkání s mnoha běžeckými přáteli. Nekonečně se na sedmého května těším.

„Už si to opakuji posté, běžím alejí ke Komorní Hůrce, tempo slušné, nohy v pořádku, frekvence super, a dost. Prostě už to nejde vrátit. Co jsi natrénoval to máš, spravedlivě budeš ohodnocen na 20 – 30 – 40 kilometru. Až tam se ukáže jak jsi se fyzicky připravil.“

Do startu Pražského maratonu zbývá dvacet dnů, už mám jen dva dílčí úkoly. Chránit si své zdraví, a hlavně připravit se patřičně mentálně. To druhé je v této fázi přípravy absolutně prioritní a zásadní.
Hlava určí směr mého konání po dobu celého maratonu. Už vím co mě čeká, ale nemůžu vědět výsledek.

Až zvednu v cílové rovince své ruce k nebi, teprve v tu chvíli si budu moci říci, že jsem vítěz, do té doby jsem stále jen na cestě.

Zdroj: http://marsik.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=599483