Největší zlepšení jsem zažil při běhu Kolem světa

Jak jsem se u chřtánu sopky stal největším běžeckým skokanem všech ročníků.

Od pořadatelství běžeckých a turistických akcí si čas od času rád „odběhnu zaběhnout“ jiný závod nebo happening. Užít si to, co si druzí užívají jindy u nás, nechat druhé, ať se starají, a kouknout, jak to vypadá „z druhé strany“.

Přestože se běhu aktivně věnuji teprve krátce, nikdy jsem nebyl atlet a tělocviky jsem přetrpěl, mám za tři roky aktivního pobíhání možnost srovnání svých „pokroků“. Takovou příležitostí byl i nedávný běh Kolem světa, který v Komorním dvoře u Františkových Lázní pořádá sdružení koloběžkářů Bez pedálů. Tedy… oni to dělají primárně pro koloběžce a koloběžkyně, ale protože se kamarádí s Běžeckou školou Miloše Škorpila, berou nás běžce na milost a nechávají nás si tam zaběhnout desítku.

Já jsem se běhu kolem františkolázeňských rybníků účastnil poprvé v roce 2016, když ho na sociální síti propagoval můj kamarád Zdeněk Dančo. V záchvatu chuti účastnit se lokálních běhů, na kterých si můžu udělat jako začátečník největší ostudu (která tím pádem aspoň stojí za to) jsem po T-Mobile Olympijském běhu, Spa-Runu, Františkově pětce, Skalenské desítce a Silvestrovském běhu s Rozběhnito.cz v roce 2015 otřepal botky také v roce 2016 a vyrazil ke Komorní hůrce. Tehdy jsem si říkal, že deset kilometrů už pro mne není žádný problém, ale až na trati jsem zjistil, že zkušenosti budu sbírat ještě hodně dlouho. Převážně rovná trasa se závěrečným stoupáčkem u Slatiny mne hezky vyškolila. Přechody do chůze: pětkrát. Zoufalý úprk do křoví: jednou. Čas: 00:54:30.

O to víc pokorně jsem přistupoval k letošnímu běhu, který připadl na neděli 2. dubna. Těšil jsem se na něj moc, ale věděl jsem, na co si dát bacha. V posledních týdnech jsem se i snažil trénovat intenzivněji, protože mi v zimě angína vystavila stopku. Přesto mne pohled na seznam přihlášených k desetikilometrovému běhu v předvečer závodu pořádně zpražil. Pavel Maršík, Petr Hron, Josef Cupal, Lubomír Malý, Miroslav Kunc, který se umístil loni, a Láďa Zoubek, turista, který mne trhnul před týdnem v Habartově. Sedm respektovaných chlapů a já osmý. Chvilku mi trvalo, než jsem se smířil s tím, že o mém umístění je předem rozhodnuto a že si jenom porovnám svůj letošní čas s loňským. Tak trochu jsem ale doufal, že se na místě zaregistrují ještě další běžci a běžkyně, před které se při troše štěstí proderu a budu mít aspoň trochu povzbuzení do boje.

Ukázalo se, že se vyplatilo neházet flintu do žita. Nejenže nepřijel Péťa Hron, chyběl také domácí Pavel Maršík a na startovní listině přibyla další jména, která ve mně aspoň vzbuzovala naději, že nic nemusí být rozhodnuto předem. Svým útrobám jsem před závodem dopřál bohatě času, náležitě jsem se rozhýbal a proběhl, po startu jsem se nikam nerval. Poučen zkušeností, že tatáž trasa se mi podruhé běží o dost lépe, jsem si vybavoval každé místo, kde jsem loni přecházel v chůzi, a nutkání ulevit nohám jsem si tentokrát zakázal. Až na jedno místo, kde to už vážně nešlo. Před stoupáním u Slatiny se na mne ještě smál živý ukazatel Miloš Škorpil, za zatáčkou se smálo už jen táhlé stoupání. V půlce kopce jsem za sebou tušil běžce (zatímco koloběžky nás předjížděly mnohokrát, moc běžců mne v průběhu trasy už nepředbíhalo – všichni zdatnější byli dávno přede mnou). No tak mu to dám, vzdal jsem to a přešel poprvé do chůze. Když mne doběhl, překvapil mne slovy, že půjde se mnou. Aha, ty mi to natřeš na rovince, ale mně je to jedno, na Hůrku se dobelhám třeba jako poslední. Ale on nechtěl soupeřit. Až do Komorního dvora jsme běželi společně a na začátku obce mi řekl, ať klidně zrychlím, že je to moje. To mi bylo zase blbý, vždyť si mne mohl dávno natřít na chleba, a neudělal to. Aniž bychom se dále domlouvali, jako na povel jsme zrychlili vstříc cílové čáře – a tu přeběhli ve s rozdílem zlomku sekundy.

V cíli, kam dojížděly koloběžky a dělo se něco, co už jsem nebyl schopen vnímat, museli být snad všichni běžci. To jsem to zase podělal, i když letos ne doslova, říkal jsem si. Vůbec jsem z toho neměl dobrý pocit. Zvlášť, když mne Pepa Cupal vítal s úsměvem a slovy: tak už jsi tu taky?

To je jedno, říkal jsem si, a pomalu se začalo dostavovat uspokojení z výkonu. Srazil jsem počet pěších pochůzek z pěti na jednu (v půli kopce) a neztrácel jsem čas lelkováním v pangejtu. To je fakt pokrok. Pak jsem si zašel k časomíře, abych zjistil, jak jsem na tom s časem oproti loňsku. Páni, ono to je pod 50 minut! ☺. Ono to je 0:49:15 ☺. Ono to je dělené páté a šesté místo s Honzou Maxou, který si mne na chleba „nenamazal“ ☺. Tak za to mu dodatečně děkuju! No vida, a to jsem si myslel, že jsem ustrnul a nemám se kam posunout. To bych si ale nesměl za jméno psát

Rozběhnito.cz. Pavel Sýkora

 

Foto: bezpedalu.cz

Facebook